Počátek důchodového pojištění na území naší země sahá do doby vlády Marie Terezie a Josefa II. Koncem 18. století došlo k uzákonění doživotního penzijního “zaopatření” vybraných důstojníků císařské armády a státních úředníků. V pozdějších letech pak došlo k penzijnímu finančnímu plnění i dalším státním zaměstnancům.
V Roce 1924 došlo byl vyhlášen zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Pro muže i ženy byla stanovena shodně hranice 65 let pro odchod do důchodu a výplatu starobní penze. V roce 1948 bylo možné odejít do důchodu již v 60 letech, nicméně muselo být odpracováno minimálně 20 let, respektive důchodové pojištění muselo být placeno po dobu 20 let nejméně.
V roce 1957 došlo v rámci reformy soustavy národního pojištění (po vzoru sovětského modelu) k diferenciaci dávek dle kategorie zaměstnání. Ta spočívala ve vytvoření 3 pracovních kategorií, které se lišily jak výší penze, tak věkem, kdy bylo možné odejít do důchodu. V roce 1964 byla zákonem nařízena progresivní daň z důchodu. V témže roce bylo rovněž schváleno navýšení požadované odpracované doby z dosavadních 20 na 25 let. U žen došlo ke snížení této doby v závislosti na počtu vychovaných dětí. Součástí zákonu bylo ustanovení maximální výše starobního a invalidního důchodu. Reforma z roku 1975 přinesla zrušení daně zavedené v roce 1964.
